VNĚJŠÍ KOSMICKÉ PŮSOBENÍ. PROČ NENÍ DETEKOVÁNO?
Každých 12 000 a 24 000 let se naše planeta dostává pod vnější kosmické působení, které přímo ovlivňuje zemské jádro. V důsledku toho dochází k nadměrnému zahřívání jádra a magmatu a to způsobuje globální katastrofy na Zemi. Co je známo o vlivu kosmického působení na sluneční soustavu?
První fakt.Toto působení přichází do sluneční soustavy cyklicky každých 12 000 let a každých 24 000 let je silnější. Dokládají to geochronologické studie kvartérních ložisek a analýza vrstev popela ze sopečných erupcí v ledových jádrech1, 2, 3 (obr. 1, 2).
Obrázek 1. Erupce v globálním měřítku od roku 2013 n. l. do 100 000 cal yr BP mezi 70˚N a 70˚S. Pruhy označují intervaly přibližně každých 12 000 let. Velikost kroužků na obrázku odpovídá měřítku erupce. Je zajímavé, že větší červené kroužky označují katastrofičtější erupce, ke kterým docházelo přibližně každých 24 000 let.
Zdroj: Brown, S. K. et al. Characterisation of the Quaternary eruption record: analysis of the Large Magnitude Explosive Volcanic Eruptions (LaMEVE) database. J Appl. Volcanol. 3, 5 (2014). https://doi.org/10.1186/2191-5040-3-5
Obrázek 2. Stupnice sopečné činnosti za posledních 40 000 let z údajů z ledových jader
Chronologie počtu sopečných erupcí založená na radiokarbonovém datování událostí a vyjádřená jako relativní odchylka.
Zdroj: Bryson, R. A. Late quaternary volcanic modulation of Milankovitch climate forcing. Theoretical and Applied Climatology 39, 115–125 (1989). https://doi.org/10.1007/bf00868307
Druhý fakt. Působení má vliv na všechny planety Sluneční soustavy (více informací naleznete v části „Změny na ostatních planetách Sluneční soustavy“).
Fakt třetí. Vnější kosmické působení ovlivňuje pouze jádra planet, což má vliv jak na jejich magnetické vlastnosti (viz část „Změny v magnetickém poli Země“), tak na polohu jader uvnitř planet (viz část „Posun jádra“). To dává důvod tvrdit, že takové působení má obrovskou energii.
Při pozorování všech výše uvedených skutečností vyvstává otázka: Proč toto působení nebylo dosud přímo zaznamenáno?
Prozkoumáme postupně všechna v současné době známá fyzikální působení na planetu Zemi z vesmíru (gravitační, elektromagnetické, akustické, kosmické záření a temná hmota) a zda mohou způsobit změny v jádru Země a ostatních planet s cyklem 12 000 let.
Scénář 1. Gravitační interakce
Předpokládejme, že Sluneční soustava se při letu vesmírem ocitne v gravitační anomálii způsobené jinými objekty. Pak by se změnily trajektorie samotného Slunce, všech planet a jejich satelitů, protože gravitační interakce ovlivňuje planety jako celek. To znamená, že by posunula planetu jako celek, nejen její jádro. Ale to se neděje.
Někteří vědci předpokládají, že sousední planety nebo plynní obři, jako je Jupiter, přibližující se k Zemi, mohou svým gravitačním polem ovlivnit zemské jádro a posouvat jej. Je ale důležité poznamenat, že zaznamenané změny v našem jádru nezačaly jeho posunutím, ale změnou jeho magnetických vlastností v roce 19954 (obr. 3). A teprve poté, v roce 1998, došlo ke skoku jádra5.
Obrázek 3. Rychlost pohybu severního magnetického pólu (km/rok). V roce 1995 bylo zaznamenáno prudké zrychlení rychlosti driftu severního magnetického pólu 3,5krát, z 15 km/rok na 55 km/rok. Elektromagnetické pole je generováno mechanismem dynama v zemském jádře, a proto je zřejmé, že změny v magnetickém poli indikují změny v jádru
Údaje o poloze severního magnetického pólu NOAA: https://www.ngdc.noaa.gov/geomag/data/poles/NP.xy
Posun těžiště byl již důsledkem procesů probíhajících v jádru od roku 1995. To znamená, že důvodem pro to nemůže být gravitační vliv velkých vesmírných objektů. Navíc k planetárním setkáním ve sluneční soustavě dochází s periodicitou pouhých několika desetiletí. A proto nemohou být příčinou katastrofálních změn v jádře jednou za 12 000 let.
Scénář 2. Temná hmota
Charakteristickým znakem temné hmoty je, že se neúčastní elektromagnetické interakce6.
Ale podílí se na gravitační interakci, o které jsme hovořili výše. To znamená, že by to ovlivnilo pohyb hvězd a planet jako celku, a ne pouze jejich jádra. Vnější kosmický vliv tedy nemůže být způsoben temnou hmotou.
Scénář 3. Elektromagnetická interakce. Pulsar
Předpokládejme, že naši Sluneční soustavu zasáhlo silné elektromagnetické záření, například z pulsaru (obr. 4).
Obrázek 4. Na obrázku je umělecké znázornění pulsaru. Vysílá dva paprsky rádiových vln (zobrazeno fialově). Jak se pulsar otáčí, rádiové vlny procházejí prostorem jako světla majáku. Zdroj: NASA
Pulsary jsou rychle rotující, silně zmagnetizované neutronové hvězdy, které se zrodily při explozích supernov způsobených kolapsem masivních hvězd. Pulzary produkují záření v rádiovém, optickém, rentgenovém nebo gama pásmu, které na Zemi přichází v podobě periodických pulzů.
Pulsary vysílají úzce zaměřené pulsy různých energií. Na dráze Sluneční soustavy v Galaxii však nejsou žádné pulsary s tak jedinečnou periodicitou, že by vzdálenost mezi nimi byla rovna 12 000 let a každý druhý by vyvrhoval silnější tok.
Scénář 4. Elektromagnetická interakce. Výbuch supernovy nebo sluneční erupce
Předpokládejme, že na Slunci došlo v důsledku erupce k silné emisi elektromagnetického záření směrem k Zemi nebo k elektromagnetickému pulzu přicházejícímu z exploze supernovy v hlubinách vesmíru.
Připomeňme si však, že elektromagnetické záření, jako je rentgenové a gama záření, je pohlcováno především atmosférou (obr. 5).
Obrázek 5. Schéma elektromagnetických vln procházejících atmosférou. Autor: NASA Zdroj obrázku: https://en.wikipedia.org/wiki/Radio_astronomy#/media/File:Atmospheric_electromagnetic_opacity.svg
Na povrch Země mohou dopadat pouze dva druhy elektromagnetického záření: viditelné a rádiové, které však nedosahují až k zemskému jádru.
Žádné elektromagnetické vlny z vnějšího zdroje tedy nemohly ovlivnit stav jádra planety, protože do hloubky Země jednoduše neproniknou.
Scénář 5. Kosmické záření
Ještě jedním vnějším faktorem působícím na planetu z vesmíru je kosmické záření. Jedná se o vysokoenergetické částice: protony, atomová jádra, neutrina, elektrony, které se pohybují rychlostí blízkou rychlosti světla. Bývají extragalaktické, galaktické a sluneční.
Mnohé z nich jsou působením zemského magnetického pole vychýleny směrem k pólům a obíhají kolem Země.
Zbytek nabitých částic kosmického záření je rozptýlen v atmosféře a způsobuje spršky sekundárních elementárních částic (obr. 6), z nichž některé mohou dosáhnout zemského povrchu, ale ne jádra.
Obrázek 6. Počítačový model spršky sekundárních elementárních částic z primárního protonu o energii 1 TeV dopadajícího do atmosféry ve výšce 20 km. Pobřeží je znázorněno dole v měřítku
Sprška sekundárních subatomárních částic (převážně elektronů) vzniká v důsledku mnohonásobných kaskádových reakcí v zemské atmosféře. Prapůvodcem spršky je primární částice, která se do atmosféry dostala z vesmíru a reagovala s jádry atomů vzduchu.
Obr. 7. Schematické znázornění procesu rozpadu protonu na různé částice a vzniku spršky sekundárních částic. Šipky na schématu označují dceřiné částice, na které se mohou protony rozpadat. Tyto částice mohou být různé, od leptonů (např. elektronů) až po mezony a baryony
Jsou známy pouze dva typy částic, které pronikají pod zemský povrch: miony a neutrina. Miony pronikají stovky metrů hluboko, než se vychýlí, zpomalí a rozpadnou se na elektron a neutrino. V tomto případě miony nedosáhnou zemského jádra.
Neutrina jsou jediné známé částice z vesmíru, které mohou dosáhnout zemského jádra. Vysokoenergetická neutrina mají vysokou pravděpodobnost působení na nitro Země. Jejich proudění však není tak velké, aby přeneslo dostatečné množství energie do zemského jádra, aby v něm došlo k pozorovaným změnám.
A nízkoenergetická neutrina většinou procházejí Zemí bez interakce s hmotou (obr. 8).
Obrázek 8. Neutrina jsou ideálními nosiči informace ve vesmíru. © Irene Tamborra
Shrnutí. Analýzy scénářů různých známých fyzikálních jevů ukazují, že žádný z nich – gravitační, elektromagnetický, akustický, kosmické záření ani temná hmota – nemůže působit přímo na jádro planety a způsobovat cyklické změny, které pozorujeme v celé sluneční soustavě.
V současné době máme nepřímé náznaky kosmického působení, ale k jejich měření jsou zapotřebí nástroje. Jako analogii můžeme uvést situaci s hledáním příčiny onemocnění na mikroúrovni: ne vždy ji můžeme najít, protože nevíme o všech existujících virech a houbách. Z toho vyplývá potřeba pokračovat v hledání na mikroúrovni, aby se nalezla příčina nemocí.
Současnou situaci lze popsat jako globální pandemii v naší sluneční soustavě, kdy jsou všechny planety vystaveny vnějšímu kosmickému vlivu. Změny jsou pozorovány dokonce i na plynných obrech, kde neustále dochází k jaderným reakcím. Tím se výrazně zužuje oblast hledání pro pochopení zdrojů vnějšího kosmického vlivu, což naznačuje nutnost výzkumu na úrovni mikrosvěta.
Zde se setkáváme s jiným typem fyziky, jehož hypotézu lze nalézt v části „Co je kosmický vliv“. Pokud by vědci mohli provádět přímá měření v jádře, použili by vylučovací metodu podobnou monitorování dávek v jaderném reaktoru. Nemáme však přímý přístup k jádru. V současné době by tedy tok neutrin z neutronového jádra mohl poskytnout další informace o procesech probíhajících v jádře.
Aby se zabránilo katastrofickým událostem na Zemi, je nutné, aby se spojily nejlepší mozky lidstva a byly vytvořeny nezbytné podmínky pro vyřešení tohoto složitého úkolu – studium a ochrana naší planety před vnějšími kosmickými vlivy.
Seznam literatury:
Arushanov, M. L. (2023).Dinamika klimata. Kosmicheskie faktory [Dynamika klimatu. Kosmické faktory]. Hamburg: LAMBERT Academic Publishing. (p. 33).
Brown, S. K. et al. (2014). Characterisation of the Quaternary eruption record: Analysis of the Large Magnitude Explosive Volcanic Eruptions (LaMEVE) database.Journal of Applied Volcanology,3, 5. https://doi.org/10.1186/2191-5040-3-5
Bryson, R. A. (1989). Late quaternary volcanic modulation of Milankovitch climate forcing.Theoretical and Applied Climatology 39, 115–125 . https://doi.org/10.1007/bf00868307
Viterito, A. (2022). 1995: An important inflection point in recent geophysical history.International Journal of Environmental Sciences & Natural Resources, 29,556271. https://doi.org/10.19080/ijesnr.2022.29.556271
Barkin, Yu. V., & Smolkov, G. Ya. (2013).Skachkoobraznye izmeneniya trendov geodinamicheskikh i geofizicheskikh yavleniy v 1997-1998 gg. [Náhlé změny trendů geodynamických a geofyzikálních jevů v letech 1997-1998]. Autoři: Barkin Yu. V., Smolkov G. Ya. Všeruská konference o fyzice Slunce a Země, věnovaná 100. výročí narození člena korespondenta RAS V. E. Stepanova (16. – 21. září 2013, Irkutsk), Irkutsk, 2013.
Bertone, G. & Hooper, D. (2018). History of dark matter.Reviews of Modern Physics, 90(4), 045002. https://doi.org/10.1103/RevModPhys.90.045002
Přidat komentář